Podzemní továrna Richard byla vybudována v roce 1944 na popud nacistického režimu, který potřeboval nové prostory pro válečnou výrobu. Původně se jednalo o oblast s ložisky vápence, který se zde těžil již od konce 19. století. S rostoucími nároky na výrobu zbraní a nutností chránit produkci před spojeneckým bombardováním začali nacisté plánovat výstavbu podzemních továren skrytých před leteckými útoky. Richard měl být jednou z těchto „tajných zbrojních továren“, kde měla probíhat klíčová výroba pro německou armádu. Díky blízkosti lomu a příznivým přírodním podmínkám byla lokalita pod Litoměřicemi vyhodnocena jako ideální.
Výstavba a přeměna podzemních prostor na továrnu začala v roce 1944 pod vedením německých inženýrů. Práce byly mimořádně náročné. Podmínky v podzemí byly velmi tvrdé a pracovníci – převážně váleční zajatci a nuceně nasazení – museli pracovat v nízkých teplotách, s nedostatečným osvětlením a v nebezpečném prostředí. Během výstavby vznikly tři hlavní části komplexu, známé jako Richard I, Richard II a Richard III.
Výroba během druhé světové války
Výroba v Richardu byla zahájena koncem roku 1944 a zaměřovala se na klíčové součásti pro německý válečný průmysl. Nejvýznamnější byla produkce dílů pro motory a tanky, nezbytných pro vojenské operace. Německá zbrojní společnost Auto Union zde vyráběla součásti motorů pro tanky Panther a další vojenské vybavení. Některé části podzemní továrny Richard dosud nebyly plně prozkoumány, což vyvolává spekulace o dalších, méně známých aktivitách, které zde mohly probíhat, včetně možného vývoje zbraní s tajnými technologiemi.
Do továrny Richard byli nasazováni vězni především z pobočného tábora v Litoměřicích, který byl součástí koncentračního tábora Flossenbürg. Vězni pocházeli z různých zemí, převážně se jednalo o Židy, Poláky, Rusy, Francouze a Němce. Celkový počet vězňů, kteří v továrně pracovali, přesáhl 18 000 osob. Pracovali v extrémně náročných podmínkách, trpěli nedostatkem jídla, násilím, chladem a vlhkostí a denně riskovali život při fyzicky i psychicky vyčerpávající práci. Kvůli nedostatečné lékařské péči a špatným hygienickým podmínkám mnoho vězňů zemřelo na nemoci a vyčerpání.
Odhaduje se, že během existence komplexu Richard zahynulo přibližně 4 500 vězňů. Přesná čísla se však mohou lišit, protože se nedochovaly úplné záznamy. Vězni pocházeli z celé Evropy a mnoho z nich nepřežilo kruté podmínky v táboře ani tzv. pochod smrti při evakuaci v roce 1945.
Poválečné využití a tajemství továrny
Po válce byl komplex Richard II využíván především ke skladování nebezpečných materiálů, včetně radioaktivního odpadu. Díky své odlehlejší poloze a horší přístupnosti oproti Richardu I poskytoval Richard II vhodnější podmínky pro bezpečné ukládání materiálů souvisejících s poválečným jaderným výzkumem a průmyslem. Údajně zde probíhaly i omezené chemické výrobní a experimentální činnosti pod dohledem státních institucí, které mohly zahrnovat testování nových materiálů a chemických látek.
Větší a lépe přístupný Richard I byl zpočátku rovněž zvažován pro ukládání radioaktivního odpadu a jiné průmyslové využití, jelikož by zde bylo snazší zajistit logistiku. Podle oficiálních záznamů však byl tento plán později opuštěn, protože by prostory vyžadovaly rozsáhlé úpravy a dodatečná ochranná opatření, aby nedošlo k ohrožení okolí.
O části Richard III, nejmenší části celého komplexu, je známo velmi málo. Zdá se, že po válce zůstala nevyužita a na rozdíl od ostatních částí nebyla použita pro skladování, chemickou výrobu ani jiné průmyslové účely.
Podle zjištění badatele Tomáše Rotbauera, který se komplexu Richard dlouhodobě věnoval a měl přístup k archivním materiálům i svědectvím pamětníků, mohly být kromě radioaktivních materiálů uložených především v Richardu II skladovány různé druhy chemického odpadu také v části Richard I.
Tato zjištění rozšiřují naše chápání poválečného využití továrny, kdy byly jednotlivé části postupně přizpůsobovány potřebám tehdejšího průmyslu a výzkumu, často s minimální dokumentací, nejasnými záznamy a protichůdnými zájmy.
Zajímavosti o továrně Richard
Jednou z nejtemnějších a nejzajímavějších kapitol je skutečnost, že nacisté zde údajně testovali různé válečné technologie v podzemních prostorách, včetně zbraní či materiálů určených k odolávání spojeneckým útokům. Dodnes přetrvávají spekulace o tom, zda zde neprobíhaly projekty související s chemickými zbraněmi nebo dokonce výzkumem v oblasti jaderné energie.
Komplex je dodnes předmětem zájmu historiků, badatelů i turistů a přitahuje rovněž milovníky záhad a tajemství.
Pár slov na závěr
Autorem fotografií i textu je Alex Desp. Snímky byly pořízeny v roce 2018, krátce před zapečetěním tohoto místa.
Jedná se o samostatnou kolekci fotografií, která zatím není součástí žádné výstavy. Výstavní projekt je však do budoucna plánován.
Pokud chcete podpořit autorovu další tvorbu, můžete tak učinit zakoupením vybraných fotoobrazů přímo na těchto stránkách.